Rok 2026 je v japonských médiích označován jako „rok medvěda“. Důvod je bohužel vážný. Po celé zemi prudce přibylo pozorování medvědů i střetů s lidmi. Jen během loňského roku padly rekordy v počtu útoků i obětí a ani letošní sezóna nezačala lépe. Medvědi se stále častěji objevují nejen v horách, ale také na okrajích měst a vesnic. Odborníci to vysvětlují kombinací několika faktorů:
- Výkyvy počasí a teplé zimy negativně ovlivňují úrodu žaludů, bukvic a bobulí. Hladová zvířata pak opouštějí lesy.
- Vylidňování japonského venkova, stárnutí populace a úbytek aktivních lovců znamenají, že přirozená „nárazníková zóna“ mezi lidmi a divočinou mizí a příroda si bere území zpět.
- Díky dřívější přísné ochraně se počty medvědů za poslední dekádu znatelně zvýšily, což v některých oblastech vede k přemnožení a tlaku na teritorium.
Medvědi (především medvěd ušatý na Honšú a medvěd hnědý na Hokkaidu) tak běžně pronikají na okraje měst, do rezidenčních čtvrtí, supermarketů či k lázeňským resortům.
Při svém posledním putování Japonskem v lednu 2026, jsem si naplánoval pěší výlet od jezera Kawaguchi až ke známé pagodě Chureito. Cesta jsem záměrně zvolil přes les, abych se vyhnul dalším turistům a poznal také místa, která nejsou moc navštěvovaná. V Japonsku se zde totiž většinou objeví nečekaná překvapení, např. v podobě starých hrobek nebo svatyní. Zároveň je na takové cestě člověk naprosto sám a musí se tak spoléhat jen sám na sebe.
Čím dál jsem stoupal kopec od jezera, tím méně lidí jsem potkával. Po několika hodinách jsem měl pocit, že jsem v lese úplně sám. Stezka byla úzká. Po pravé straně prudký svah dolů, nalevo strmý lesnatý kopec. Žádné odbočky, žádná úniková cesta. Jen úzký pás země vinoucí se mezi stromy.
A právě tam jsem ji uviděl. Oranžovou ceduli s černou siluetou medvěda. Hned mi bylo jasné, že jde o výstrahu, že v oblasti se mohou vyskytovat medvědi. O tom, že se v poslední době stalo více případů, kdy medvědi napadli člověka, jsem četl, ale nenapadlo mne, že by se takové nebezpečí mohlo týkat i lesů v okolí hory Fudži.
Uvědomil jsem si ale, že nejsem v městském parku ani na turistické promenádě. Jsem uprostřed lesů, kde jsem hostem. A skutečnými domácími mohou být právě medvědi.
Do té chvíle jsem si užíval tichu lesa a vůni jehličí. Od té cedule jsem ale slyšel úplně něco jiného. Každé zapraskání větve. Každé zašustění listí. Každý zvláštní zvuk přicházející z lesa. Samozřejmě jsem přemýšlel, co bych vlastně dělal, kdyby se přede mnou opravdu objevil medvěd. Utéct? Kam? Po stranách prudké svahy. Sestoupit z cesty tedy prakticky nemožné. Vyšplhat na strom? To by byl spíš dárek pro medvěda než záchrana. Zbývalo jediné – pokračovat dál. Jediné co jsem si mohl připravit, byl mobilní telefon s hlasitou hudbou – to jsem ostatně i našel rychle na internetu, jako možnou „obranu“ co v takové chvíli dělat. Nyní mi to již přijde úsměvné, ale v danou chvíli mi pravda moc veselo nebylo.
Naštěstí jsem žádného medvěda nepotkal. Po několika dalších kilometrech se les začal otevírat a mezi stromy se znovu objevila majestátní silueta hory Fudži. S každým dalším krokem se vracel klid a já si uvědomil, jak moc dokáže jediná cedule změnit způsob, jakým člověk vnímá své okolí.
